Pokud dnes už nějaká kapela přijde s akustickým provedením svých skladeb, můžete si být jisti, že to s tím zprofanovaným slůvkem „unplugged“ bude myslet vážně. Pryč jsou naštěstí doby, kdy nahrávku „bez šťávy“ musel mít v diskografii povinně každý, čas oddělil zrno od plev a lákadel v podobě všech těch klavírů, smyčcových ploch či sborových doprovodů už dnes užívají lidé, kteří přesně vědí, co jimi chtějí sdělit.

Výjimkou nejsou ani pražští SECOND CHANCE, kteří k poznávání jemných zákoutí svých rockerských niter lákají nejen na tvářičku pěnice Veroniky Fialové, ale i zvučným jménem hostujícího (nejen)baskytarového mága Richarda Scheuflera, který se krom svého obligátního nástroje chopil i klavíru, programování a především aranží všech deseti skladeb.

SECOND CHANCE jsem poprvé zaregistroval před mnoha lety v pražském klubu Chmelnice. Ještě s mužem za mikrofonem se tehdy věnovali něčemu jako power metal, ovšem jediné, co mi  souvislosti s tímhle vystoupením uvízlo v hlavě, byla jejich tehdejší módní ocvočkovaná image. S příchodem ženy za mikrofon v roce 2012 přišlo přímočařejší a rockovější směřování, z pochopitelných důvodů i větší zájem publika, a na sklonku roku 2016 byla zrealizována i právě probíraná odlehčená verze repertoáru.

Kdo už alespoň jednou v životě slyšel nahrávku akustických verzí původně rockových skladeb, bude mít s identifikací „Acoustic“ snadnou práci. U podobných záležitostí však nejsou podstatné ani tak změny, které se v nich udály přechodem ke křehčímu vyznění, ale především to, zda náhle „obnažené“ skladby fungují i bez obezliček tvořených hřmícími kytarami a palbou bicích. U SECOND CHANCE naštěstí fungují.

Druhou a neméně důležitou podmínkou kvalitní akustické nahrávky je, aby kapela disponovala hlasem, který skladby nejen udýchá, ale bude je schopen i přesvědčivě „prodat“. Veronika Fialová, jakožto výkladní skříň kapely, tuhle podmínku naplňuje bezezbytku, neboť je to právě její hlas, který dominuje drtivé většině písní a je pro celou nahrávku určující. Zpívá jistě, umí vytasit potřebné emoce a v klidnějších věcech, kde má čas si pohrát s dechem, často čaruje. Připočtěte ještě vzhled a máte o kapelním trumfu jasno.

Znalci obou tváří kapely si jistě neodpustí přímá srovnáním jednotlivých verzí, nakonec však i oni musí dojít k závěru, že skladby byly vybrány citlivě a zaranžovány vkusně. Nahrávka tak drží hezky pohromadě, a pokud už některá píseň trochu škobrtne („Krysař“), jiná o to víc naježí chlupy po těle („Strážce“). Za zvláštní zmínku pak určitě stojí dva nové kousky, které kapela připravila speciálně pro „Acoustic“. Úvodní „Malá mořská víla“ má hodně muzikálový nádech (a to prosím pěkně v pozitivním smyslu) nejen tématem, ale i příjemným doprovodem smyčců a klavíru. Druhá „Zima“ je pak v uších autora článku jasným vrcholem alba. Nádherná věc, křehká a zebe.

Můžu mít trochu problém s některými texty „z holčičích deníčků“ a pro nahrávku si představovat přece jen drobet sytější zvuk, nic to však nemění na skutečnosti, že se jedná o materiál, u něhož „unplugged“ verze měly smysl. Jemné zastavení SECOND CHANCE se povedlo.

P.S.: Podle posledních zpráv už není zpěvačka Veronika Fialová členkou kapely. Inu, i takový je život...